Sobota plná zážitků
Předně musím oznámit jednu velkou novinu...Fíbí už štěká :-) Zaštěkala dvakrát během hry na přískovou honěnou, bylo to čisté a jasné HAF, prostě jí to šlo skvěle, Teď jen, aby štěkotem nezačala rušit sousedy, tedy ji v tom nepodporujeme.
V sobotu jsme se s ní vypravily na první velký výlet. Hned ráno jsme jeli k Růženčiným rodičům. Celý den a noc v neznámem prostředí, pobyt na zahradě i v domě, sdílení prostoru s jiným pejskem a spousta neznámých lidí. Pokud připočtu první velkou cestu autem, pak musím přiznat, že jsem se maličko obával. Ale vše bylo naprosto v pohodě.
Zahradu si oblíbila, bez problémů lítala v okruhu cca 4 metrů kolem nás. Před pro ní cizími lidmi neměla žádný ostych a od začátku s nimi kamarádila. Ze Salinkou (pejskem tam domácím) také neměla problém, dokud jej nezačala až moc provokovat a vyžadovat se její pozornosti k honičkám...pak se pohodlnější Salinka několikrát štěkotem ohradila (fakt jsem se lekl), také trochu narazila, když vstoupila mezi Salinčino jídlo a ní...leč zdálo se, že Sali hodlá zůstat jen u maximálně "slovních" vysvětlení. Postupně si ty dvě jistě vymezí svojí hranici a Sally se oprostí od určité žárlivosti, kterou jsme na ní pozorovali.
Protože dvorek a vnitřek domu oddělují dva schůdky, Fíbí se tak naučila dokonce chodit po schodech. Na vycházce na palouku pak statečně procházela trávou, která byla vyšší nežli ona a s jistými obavami se očuchávala s protijdoucími psíky. Jeden z nich byl stejně starý jako Fíbí, ale tak 7x vyšší...jo jo ty obři a pak, že nežijí... :-)
Za sobotu prošla ohněm i vodou, i když né doslova. Na dvorku si ve škopku vyzkoušela jaké je to ťapkat ve vodě (což si zatím příliš neoblíbila), okolo večerního ohníčku pak v klidu pobíhala pod ostražitým dozorem Růženky, která se vždy stavěla mezi ní a plameny. Narozdíl od Salinky ani neloudila opečené maso či buřty, ač jsme ji během jídla měli částečně na klíně zabalenou v dece (aby neprochladla ve večerní chladu...ach ty děti :-).
Zvyknout si na vnitřek domu byl pro ni menší problém, než se odvážit vkročit do naší kuchyně. Místo pro záchod pak vyřešila s rozhodností sobě vlastní. Bobek zásadně u postele Růženičiny mámy a čůrat na plenku, který byla stejná jako doma tedy až potom co jsme ji rozprostřeli. Poprvé to odnesl pelíšek, asi jako jediné známé místo krom boudičky na spaní. Nechtěla moc čůrat venku, ani když jsme ji dali na trávu plenku. Nu, žádný učený z nebe nespadl.
Pelivě jsme ji zkontrolovali zda nechytla klíště či jinou podobnou havěť a byli rádi, že v klidu prospala celou noc (až na dvě docela decetní uspání).