Fíbí z IRU

Dočkali jsme se a v neděli po ránu vyrazili do Jirkova pro pejska. Ještě nevím, kterého si vybereme, ale víme, že jednoho z nich určitě. Jsme zvědaví jak se budou chovat při hře a mezi ostatními sourozenci, jak na nás budou reagovat a na další indicie, které nám umožní vybrat si tu pravou fenku pro nás, tak aby nám všem bylo dobře.

Po příjezdu jsme si hned mohli ověřit, že trpasličí pinčové je chytré plemeno. Mamka štěnátek poučená z prvních pátečních odběrů některých Fíbiných sourozenců, ihned Růženku varovala kousnutím do nohy, ať nechá její štěnátka na pokoji. Vlastně se nejednalo o kousnutí, spíše o silnější ňafnutí po kterém zbyla na noze modřina, ale Růžence se nic nestalo. Bylo mi psí mamky líto. Chovatelé ji museli zavřít do sousední místnosti, odkud na nás štěkala, protože správně tušila, že bude mít zase o jedno štěně méně. Budeme se o něj starat dobře psí mámo.

V IRU jsme nakonec strávili přijemné téměř 3 hodiny. Měli jsme možnost pozorovat štěnátka při hře, při krmení i venčení na zahradě.

Fíbí mezi nimi byla bezkonkurenční ve všech směrech, na to jsme se schodli jak mi, tak i Růženčina sestra (Eli, připíšeš pár postřehů?) a aj paní chovatelka nám ji doporučovala. Byla vůči nám i nejpřátelštější, důvěřovala nám ze všech štěnátek nejvíce a my její důvěru nezklameme.

Ke spoustě rad, jsme dostali i kafe ze záskuskem. Štěnátko jsme si pak odnášeli i s výbavou, mezi níž nechyběla boudička, krmení, hračka, pytlík na hovínka, očkovací průkaz, tištěné rady a další věci včetně informací o blížících se výstavách a trzích se psím zbožím v okolí. Už se těšíme, až na některou psí akci vyrazíme :-) 

S chovateli jsme se také domluvili na udržení vzájemného kontaktu a že je budeme informovat o tom jak se daří naší Fíbí. Je fajn vědět, že jim na jejich pejscích záleží i když za 20 let chovu museli mít spoustu štěnátek. Jsou to příjemní a sympatičtí lidé, věřím, že se někdy určitě vzájemně navštívíme.

Cesta zpět nebyla pro Fíbí jednoduchá. Ztratila prostředí v kterém dosud žila a ocitla se na zadní sedačce auta v přikurtované boudičce s cízí ženskou (Růženkou), která na ní neustále mluvila, dávala ji piškotky, hladila ji a objímala na klíně. Ale zvládla to a mám pocit, že se cestou s Růženkou i skamarádila a byla ráda za dotyk její teplé ruky. Toto vyvozuji i z toho, že doma pak hlavně u ní hledala pocit bezpečí před okolním neznámím světem. Postupně se však skamarádila i se mnou.

Nejprve jsme ji zabydleli na chodbě, kam jsme jí umístili pelíšek s dekou, boudičku, místo na čůrání a mísku s vodou a jídlem. Brzy se však přesunula obytná část (pelíšek a boudička) do obýváku, kde Fíbí získala sídelní právo. Důvod je prostý, Fíbí je hodná a nekouše co nemá, čůrá tam kam má nebo alespoň poblíž na dlaždičky a dosáhneme na ní z provizorní gaučové ložnice při jejích nočních smutcích.

Ale zpět k příjezdu domů. První co Fíbí udělala bylo, že si počůrala pelíšek (ještě že máme odepínací a prací povrch), do boudičky se jí nechtělo (možná stres z cesty domů) a tak jí na první den zbyla jen podestlaná deka na koberci. Dbali jsme na to, aby cítila naší přítomnost a to nejlépe fyzickou, aby se cítila co nejméně sama. Mluvili jsme na ní, drželi ji, dotýkali se ji nebo alespoň seděli vedle ní. V noci jsem pak prakticky nespal, protože jsem měl z gauče neustále vloženou ruku u Fíbí v jejích pelíšku. Jakmile necítila teplo mé ruky, probouzela se a kníkala. Píši tato slova ze spožděním, mohu tak říci, že její poslední noci byli již klidnější a snad již bude spát zcela samostatně a bez stresu. Uvidíme, později nás ještě čeká zkouška se stěhováním zpátky do ložnice…